ČLÁNKY A ROZHOVORY

Č L Á N K Y   A   R O Z H O V O R Y


6. 8. 2004
ROZHOVOR PRO HRANICKÝ TÝDEN:
Jiří Nezhyba: Zpěv je pro mne terapií


1. Již v našem předcházejícím rozhovoru jsi se svěřil, že mezi tvoje největší záliby patří divadlo, kterému se společně s Petrem Markem věnuješ přes dvanáct let. Působíš jako herec Dekadentního divadla Beruška a Statokinetického divadla Opus č.23. Jaká vlastně byla tvoje cesta k divadlu a co tě na něm fascinuje?
Pěkná otázka, protože cesta k divadlu byla pro mne jako herce celkem složitá. Jako nesmělý patnáctiletý hoch jsem si třeba ještě rok předtím, než jsme začali divadlo společně s Peťou a Jirkou Nebeským dělat, absolutně nedokázal představit, že bych se měl na jevišti pohybovat a ještě u toho i něco říkat a že to všecko by mělo být hraní, divadlo … ze začátku to se bylo se mnou fakt těžké. Zároveň ta cesta ale byla jednoduchá, protože mám velice schopné kamarády. Od začátku jsem dělali jen to, co nás bavilo, při čem bychom se moc nenadřeli. A z tzv. rozhlasových her, které jsme improvizovali na kazeťák, se vyvinulo naše představení Abuladze pro tehdy existující hranické divadlo Fiasko a na jeho zkouškách z popudu Petra Budžiho Bajgara vzniklo improvizační divadlo Beruška. Na divadlu mě fascinuje, pokud se to tak dá říct, když je autentické, svobodné, když je z herců cítit, že mají důvod, jak a proč hrají právě to, co hrají. Tohle je specialita autorských a často právě amatérských divadel, které často potkáváme na různých festivalech a které se pak třeba snažíme dovézt do Hranic na Láhor.

2. Ještě se vrátím ke Statokinetickému divadlu Opus č.23, jehož jsi jediným členem. Tento projekt, i když se o něm několikrát psalo, nějakou dobu fungoval pouze na fiktivní úrovni. Proč to, jak vznikl tento nápad?
Tak to byla původně taková naše srandička. Když jsme totiž s Unarclubem začínali a nikdo moc o našich akcích nepsal, museli jsme si ty články napsat sami, že ...(úsměv). A přitom nás bavilo vymyslet popis pseudo-intelektuální adaptace Gogolova revizora s názvem Re-revizor, kterou na hranickém hřbitově měl skoro tajně zahrát nový soubor Opus č. 23 pod mým vedením. No a asi deset let poté Veronika Štefanová psala seminární práci o divadle Beruška a narazila taky na články o tomto projetu a začalo jí to zajímat. Na první mail jsem jí sice odpověděl, že se to představení fakt uskutečnilo, ale když chtěla znát podrobnosti nedokázal jsem jí dále tahat za nos, tak jsem jí vysvětlil, jak se věci mají.

3. Opus č.23 ale nakonec doopravdy vystoupil na veřejnosti a již má za sebou několik představení. Co tě k tomu přimělo, že jsi tento projekt oživil?
Brzy po kontaktu s Veronikou jsme pořádali 1. ročník Láhoru a tak vznikl nápad, že bych přece jen mohl vystoupit a zhmotnit takto legendu (úsměv). No a tak jsem vystoupil a zjistil, že mi tohle hraní dává i trochu něco jiného, než představení Berušky, a tak jsem se tehdy rozhodl pokračovat dále. Dnes už je Opus č. 23 zase jen historie, protože po několika představení se pro mě původně slibná myšlenka propojení mixu klasické hudby s fiktivními osudy jejich autorů, vyčerpala, přestal jsem mít důvod dále se snažit.

4. Známá je i tvoje láska k muzice a zpěvu, neboť zároveň působíš v nejrůznějších hudebních uskupeních kolem kulturního sdružení Unarclub. Já osobně si tě nejčastěji pamatuji jako bubeníka a zpěváka. Jak jsi se dostal ke hře na bicí, co tě zaujalo právě na tomto nástroji? A co zpěv? Kdy jsi poprvé pocítil potřebu se pořádně "vyzpívat" a proč?
Možná i proto, že nemám žádné hudební vzdělání, bylo pro mě vždy nejjednodušší do něčeho v rytmu mlátit. Když jsme pak s Peťou začínali s hudebními pokusy, nějak přirozeně jsem směřoval ke krabicím a hrncům – to byly mé první bicí. Peťa pak začal hrát v kapele, no a já chtěl taky, takže jsem se brzy dostal i ke skutečným bicím. To jsme tehdy hráli rock. Jenže mě na bicích vždy zajímal spíše zvuk, než jak zahrát něco rychle a přesně, a tak jsem to s nima různě zkoušel. V kapele jsme pak ale měl vždy problém s tím, že při hraní na bicí se nedá moc dobře zpívat, a přitom jsem zpívat hodně chtěl. Jinak jsem zpíval už jako žáček v Hranickém dětském pěveckém sboru, účastnil jsem se i různých školních soutěží a dokonce jsem vyhrál drahotušskou Zlatou píšťalku. Vtipné dnes pro mě je, že to bylo s bizarní písní Karla Gotta „Text k téhle písni jsem psal sám“. Dneska si nejvíce zazpívám při představeních divadla, které jsou hodně hudební, nebo při občasných koncertech naší kapely Nábytek. Ony jsou to často vlastně takové terapie, protože se můžeš vyzpívat z toho, co máš právě hlavě.

5. Hudba tě jistě provází i ve tvém soukromí. Co nejraději posloucháš? Je nějaká deska, která podle tebe stojí určitě za poslech?
Tak to nevím, jak krátce odpovědět. Můžu ale třeba na sebe prozradit, že mou „specialitou“ je naposlouchávání věcí, které už třeba nejsou pár let v módě. Abych byl konkrétní: třeba elektronickou hudbu jsem pro sebe „objevil“ teprve asi před 5 lety a dnes jsem její fanoušek. Stejně rád si ale, pokud je více času, poslechnu třeba moderní klasiku, mými favority jsou tak Šostakovič, Prokofjev, Stravinský. Bydlím v Janáčkově ulici, a tak miluju Janáčka, hlavně jeho komorní tvorbu. Co mám fakt rád, tak je brněnská alternativní scéna: Váša, Bittová, Václavek a jejich projekty, to skutečně můžu vřele doporučit. Vlastně kvůli nim jsem si našel práci v Brně (smích).

6. Když jsi se sólově realizoval ve Statokinetickém divadle Opus č.23, nenapadlo tě někdy něco podobného zkusit i na hudebním poli? Kdyby k tomu došlo, jak by zněla deska Jiřího Nezhyby?
Ona už moje deska asi před 10 lety vyšla, ale to byl vtípek kamarádů, že dali dohromady moje písničky z jiných našich nahrávek, vyrobili a prodali pár kazet a já přitom o ničem nevěděl. Jinak myslím, že bych desku dával dohromady jen těžko. Takže když si představím svou desku, byla by asi příšerně eklektická a skoro určitě by se nedala poslouchat (smích).

7. Pokud zrovna nehraješ divadlo nebo nesedíš za bicí soupravou, jaké jsou tvé další aktivity, které ti pomáhají odreagovat se od každodenního shonu?
Po práci mi moc času na relaxaci nezbývá, ale kromě poslechu hudby často a rád chodím do kina, když to jde, tak se pokouším sportovat, lyžuju, hraju tenis nebo badminton a samozřejmě chodím někde po venku v přírodě.

8. Nyní si užíváme léta a dovolené. Jak jsi se ty rozhodl strávit tento čas, jak si představuješ ideální dovolenou?
Nedávno jsem se vrátil z filmové školy v Uherském Hradišti, kde jsem strávil 5 dní. V druhé půlce srpna se pak chystám vyrazit někam do hor, na Slovensko. Cítím, že vysloveně potřebuju strávit zpocený aspoň týden v pohorkách. Možná se podívám ještě někam jinam, ale zatím to nechávám otevřené. Uvidíme, jaké bude počasí. Když to všecko vyjde, tak to bude ideální dovolená.

Za rozhovor poděkoval Pavel Helísek


:::::::::::::::::::::::::.........................

9.7.2004
Český sen je úžasný projekt...

pozn.: napsal jsem Janu Čulíkovi rychlý osobní e-mail, a on ho okamžitě zveřejnil ... co se už dá dělat? :-)

Reakce na článek Jana Čulíka "Film Český sen: zklamání - Vít Klusák a Filip Remunda jsou špatní filmaři"

Musím přiznat, že mě v jistém smyslu také zklamal, protože jsme podobně jako vy přece jen očekával hlubší ponor do tématu. Pak jsem si ale uvědomil, že tohle je ale jen mě očekávání od filmu, který prostě nemohl všecko vyřešit.

Myslím, že zde jste svou kritiku již notně přehnal ve svém odsudku. Myslím, že recenze je to dost nepovedená a zbytečně vyhraněná, míní Jiří Nezhyba.

Osobně jsem film Český sen viděl už ve stadiu jeho příprav na filmovém festivalu v Jihlavě (podzim 2003) a poté hotový v předpremiéře (2.6.2004).

Musím přiznat, že mě v jistém smyslu také zklamal, protože jsme podobně jako vy přece jen očekával hlubší ponor do tématu. Pak jsem si ale uvědomil, že tohle je ale jen mě očekávání od filmu, který prostě nemohl všecko vyřešit. Pokud by např. kritizoval konzumní hypermarketovou společnost dneska a reklamu, neřekl by vlastně nic nového, byl by nejspíše výsostně trapný.

Autoři si jistě byli vědomi (znám je jako hodně přemýšlející bytosti - jak z jejich filmu, tak z prezentaci svých děl) všemožných úskalí, očekávání diváků, a proto film "odlehčili", tedy pojali jako dokumentaci úžasné akce - stavby neexistujícího hypermarketů.

Sám jakobych občas zapomínal na to, co dokázali - myslím, že už samotná akce, která filmu předcházela, je úžasná; a vynikající z mnoha hledisek (např. sociologického či politologického) byly reakce, které po odhalení 31. 5. 2003 následovaly. Zde se nabízí tolik studijního materiálu např. na diplomové práce či vědecké studie. Tohle prostě do filmu dát nešlo a jak opakuju, v jistém smyslu mě to mrzelo, ale to byla ta moje "přehnaná očekávání".

Film je dynamický, elegantní, úsměvný, poučný a hlavně v nás všech vzbuzuje otázky k přemýšlení. Tvůrce nám nemusí podávat žádný svůj názor (ostatně oni ho vyjádřili již samotnou "predfilmovou" akci), vysvětlovat, dávat klíč, návod k použití. Nevadí tedy, že tohle film Český sen nanabizi, naopak je to jeho předností, že zaznamenává reakce různých lidí, které krásně hovoří o nás, i o tvůrcích (např. souhlasím s rybářem, který mluvil o tom, že se prostě Klusák a Remunda chtěli vytáhnout na jiné filmaře a tak přišli s něčím větším, bombastičtějším, podobně, jak spolu soupeři např. firmy na trhu...).

Je to dobrý film, peníze byly účelné vynaloženy, studenti by měli absolvovat s vyznamenáním...


:::::::::::::::::::::::::.........................

30. 5. 2004
Recenzenti versus minoritní český film

V tomto příspěvku bych se rád zaměřil na některé aspekty příspěvků recenzentů nejčtenějších českých deníků a jejich vztahu k minoritním českým filmům. Za příklad si vyberu filmy dva, v mnohém si podobné: film Jana Němce Jméno kódu Rubín z roku 1996 a film Petra Marka Láska shora z roku 2002. Tyto filmy, které šly do kin bez velké reklamy a v páru kopiích, používají svébytnou a skutečně málokdy u nás viděnou filmovou řeč, do jednoduchého až možná banálního příběhu (který není, jak bývá zvykem, středobodem filmu) vměstnávají mnoho nádherných filmových obrazů a metafor. Jsou to filmy s osobitým plynutím času, užívající jednoduchých a přitom velice efekt(iv)ních filmařských postupů, které po jejich shlédnutí často zanechávají v citlivém a otevřením divákovi pocit čehosi mimořádného. Tolik na úvod.

Jak dopadly tyto filmy z pohledu recenzentů nejčtenějších českých deníků (např. MF Dnes, Lidové noviny, Právo)? Jednoduše katastrofálně. Podle recenzentů šlo např. o filmy bez jasného příběhu nebo s příběhem sotva postřehnutelným, amatérsky (neprofesionálně) natočené, vyrobené maximálně pro úzký okruh blízkých známých, kterým snad může být zřejmé, o co autorovi šlo, nicméně pro většinu diváku musí být takový film utrpením, recenzenti se pak ptali, proč by takové filmy měly vůbec být k vidění v kinech, vytýkali jim absenci „návodu k použití“, fakt, že film diváka nijak nevtáhne, nezaujme apod.

Recenzenti mají samozřejmě právo vyjádřit svůj názor, tedy nový český film patřičně zkritizovat. Ale v případě těchto dvou filmů „něco nehrálo“. Co to bylo? Pokud se zaměříme na obvyklou strukturu běžné novinové recenze, bude vypadat asi následovně: do kin přichází nový film od toho a toho tvůrce, od kterého jsme už mohli vidět např. to a to, ve filmu hrají ten a ten (hvězdy), na filmu se dále podíleli (známý scénárista, autor kostýmů), kamera je např. těkavá a nervní nebo maluje, hudba film správně pokresluje. Podstatná část článku je pak zaměřena na to, o čem je děj filmu. A dejme tomu, že v poslední čtvrtině a pětině rozsahu recenze se můžeme dozvědět, že např. na filmu je zajímavé něco a něco a je na něm podivné či zkritizováníhodné to a to. Tedy kritická pasáž zaujímá pouze minimální část recenze. A tak by to snad mělo i být. Recenze je především jistým druhem pozvánky do kina. Potencionální běžný divák se v krátkosti dozví o filmu všechny podstatné informace na příjemně malé ploše.

U citovaných filmů se však drtivá část recenze soustředila na „kritiku“ filmu, jak jsme popsal výše. U Němcova filmu se aspoň čtenář dozvěděl, že jej natočil kdysi slavný režisér nové vlny a že v něm hraje známý Jan Potměšil, který je v něm nasnímán tak, že vypadá, jakoby byl schopen chodit (což víme, že bohužel není). U Markova filmu jsme se dočetli pouze, že jej natočil neznámý režisér, celý skoro sám, a použil neznámé neherce. Je možná proto v jistém smyslu pochopitelné, že když se recenzenti „neměli čeho chytit“ – příběhu, slavných jmen a třeba historek z natáčení a film je „neoslovil“, zaměřili se na „kritiku“. Uvedené slovo používám záměrně v uvozovkách, neboť recenzenti kritiky ve skutečnosti píšou jen málokdy, většina z nich by jejich sepsání ani zřejmě nezvládla, protože jim pro uvedenu činnost chybí buď patřičné vzdělání (nemám na mysli přímo absolvování patřičného oboru na vysoké škole, ale třeba alespoň průměrnou znalost světové filmové historie, zásadních děl z kategorie obecně známých až po minoritní žánry a nikoliv jen novinek přicházejících do našich kin a tu a tam nějakého toho artového či klubového filmu) a především schopnosti podívat se na recenzované dílo alespoň s minimálním kritickým odstupem, nevnímat ho pouze stylem „líbí-nelíbí“, snažit se pochopit, co autor svým dílem zamýšlel, proč ho natočil právě tak, jak ho natočil.

Pokud recenzent napíše článek o novém komerčním americkém trháku stylem pro recenzi běžným a v závěru o něm uvede, že jde o film – lépe řečeno, že děj filmu (nebo scénář) je např. nepřesvědčivý, hloupý, nevyvážený, ubohý - filmu taková recenze diváků příliš neubere. Mnoho lidí na něj přijde tak nebo tak, protože přece na film, ve kterém hraje jejich miláček, nemohou nejít. Diváci jsou také masírování drahou reklamou, film je nasazen v mnoha kopiích a do multikin apod. Takový film není nijak závislý na finančních příjmech z České republiky, často má už dávno vyděláno, předtím než k nám vůbec dojde.

Když něco obdobného napíše recenzent o nové českém filmu, „je to v pořádku“, ale přece jen by si měl dávat trochu pozor. Proč? Nemyslím si sice, že by recenzenti měli český film protežovat – měli by zůstat věrni své úloze a zvát diváky do kina – ale pokud se už objeví nový český film (asi tak 20x do roka), recenzent by mohl alespoň zohlednit fakt, že tyto filmy (až na výjimky) nelze označit za ryze komerční, jakou je drtivá část filmů přicházejících do našich kin, a proto se na ně vztahují lehce jiná pravidla.

Pokud se ale jednou za čas stane „malý zázrak“ a širokému publiku je nabídnut český film vpravdě minoritní, jako např. oba zmiňované filmy, měl by recenzent hodně zbystřit. Jde o událost, o událost filmovou a právě že většinou „jen“ filmovou: musíme oželet masivní reklamu, spoustu kopií filmu, známé jména v titulcích, klasický děj či způsob jeho vyprávění, apod. Takový film svého diváka pracně hledá, protože mu chybí většina atributů „běžných“ nebo komerčních filmů. Musíme tedy oželet to, na co jsme zvyklí, chtělo by se říci, na co jsou recenzenti zvyklí. V případě těchto dvou filmů byli recenzenti zaskočeni, a to natolik, že zřejmě nevěda kudy kam, jak film uchopit, o co se v recenzi opřít, zpronevěřili se svému poslání a na filmu „nenechali niť suchou“.

Domnívám se, že svým přístupem cestu těchto děl k divákovi značně znesnadnily. Oba filmy oslovily řadu diváků (z těch mála, co je mohli vidět), kteří jimi byli potěšeni, unešeni, pokládali je za filmovou lahůdku a objev či zážitek roku. Jsem přesvědčen, že u jakkoli kvalitního komerčního filmu se s takovými diváckými charakteristikami stěží můžeme setkat. Kolik tzv. běžných diváků, kteří se často rozhodují, zda jít na ten či onen film, podle recenzí v novinách, tak bylo zbaveno možnosti prožít skutečný zážitek? Jak se takoví diváci mohli rozhodnout jít na „naše“ filmy, když se namísto vylíčení děje a upozornění na zajímavost filmu a např. to, že jde třeba o film náročný, dočetli o tom, jak jsou to filmy špatné, v nichž nehraje nikdo známý? Jen náhodou, pokud recenze nečetli.

Jsem přesvědčen, že recenzenti také poškodili mnoho diváků, kterým sebrali možnost vidět jednou za čas „něco jiného“. Velice také ublížili autorům a producentům filmů. Ti sice asi nemohli čekat, že jejich filmy na sebe vydělají, ale jistě věřili, že si najdou svou řádku diváků a se jim vrátí alespoň náklady, což se např. u Markova filmu, který stál cca 1,5 milionu korun, mohlo dát předpokládat. Recenzenti tak tyto filmy „lehké váhy“ v konkurenci s mnohem „těžšími kalibry“ odsoudili k brutálnímu a potupnému „K.O.“, když jim ještě před vstupem do ringu sami zasadili těžké podpásové rány. Skutečná kritika nesporné kvality těchto filmů sice odhalila, ale bohužel až v situaci, kdy o lístky na opožděné vyhlášení morálního vítěze tohoto nerovného souboje nebyl dávno zájem.


:::::::::::::::::::::::::.........................

30. 6. 2003
Společenská objednávka

Na zasedání zastupitelstva města 26. června byla drtivou většinou hlasů, napříč všemi politickými a volebními stranami, přijata obecně závazná vyhláška č. 7/2003 o ochraně klidu v noční době. Pouze zastupitelé za volební seskupení Příjemné Hranice s ní nesouhlasili. Předesílám, že zcela chápu potíže občanů, jejichž spánek je neúměrně rušen hlukem z blízkých pohostinských zařízení hudbou či hlučícími návštěvníky. Jde však o to, jak nejvhodněji takové problémy řešit. Domnívám se, že schválená vyhláška sama o sobě vůbec nic neřeší a nevyřeší, naopak přináší řadu nejasností a problémů, které bych se rád pokusil nastínit.

Rušení nočního klidu je problém jistě velice citlivý, v Hranicích se však v zásadě dotýká jen několika málo míst a zařízení. Vyhláška nově stanovuje povinnost zachovávat noční klid nejen fyzickým osobám, ale také provozovatelům různých, především pohostinských zařízení. V případě, že podnikatelé opakovaně nebudou schopni či ochotni ve svých zařízeních zajistit v noci klid, může město sáhnout k pro ně citelnému opatření – stanovení tzv. policejní hodiny - tedy další obecně závaznou vyhláškou nařídit v určité lokalitě konec veřejné produkce hudby, či provozní doby na 22. hodinu. Naše vyhláška tedy vlastně říká jediné: „Budeš-li opakovaně rušit, kromě zaplacení pokuty ti nařídíme v noci celý podnik zavřít! “ Všechno není ale tak jednoduché, jak bychom si asi všichni pro náš klid přáli.

Důvodem pro vypracování vyhlášky měl být fakt, že za porušování nočního klidu jsou podle zákona o přestupcích postižitelné jen fyzické osoby, provozovatelé či pořadatelé rušící veřejnou produkcí hudby byli doposavad jaksi nepotrestatelní. Policisté si navíc stěžovali, že když na základě upozornění občanů přijížděli na „místo činu“, hudba již byla zcela vypnuta nebo v normě, a hlučící návštěvníci, které by mohli pokutovat, dávno doma. Proč tedy v podobě vyhlášky nevložit strážníkům do rukou nástroj, kterým by „nezvedeným“ pořadatelům mohli pořádně pohrozit (pokutou až do 200 tisíc Kč, kterou by mohla udělit rada města)?

Zákon o ochraně veřejného zdraví a jeho prováděcí předpisy přitom stanovuje hygienické limity hluku, které nesmí být v nočních hodinách překročeny (na což by mělo být pamatováno např. při kolaudaci provozovny) – tyto limity jsou pro provozovatele a pořadatele závazné a jejich překročení může hygienik sankcionovat pokutou až do výše 2 milionů Kč. Jenže ono je skutečně obtížné překročení limitů v ten pravý čas vůbec naměřit, a provozovateli tedy porušení zákona prokázat - postih se tímto vzdaluje a občané si mohou dále jen stěžovat a stěžovat. Vyhláška jejich stížnosti ale nevyřeší.

Jaký je tedy podle mého názoru největší problém vyhlášky? V tom, že ze zákazu rušení nočního klidu je možno udělit výjimku, o které má rozhodovat odbor životního prostředí. Výjimka je jednorázová a na její udělení není nárok. Když si však někdo o výjimku požádá, přiznává tím zároveň, že noční klid ruší! Ano. Dobře, jednou dvakrát mu úředník odboru snad výjimku udělí. Ale lze tak činit opakovaně? V takovém případě by se výjimka přece stala pravidlem! Takže každý provozovatel či pořadatel si podle mého názoru radši rozmyslí žádat o výjimku a bude se tvářit, že z jeho provozovny přece žádný rušivý hluk vycházet nemůže.

A co když se „zlý“ pořadatel nebo provozovatel čas od času rozhodne v noci otevřít okna dokořán, pořádně vyvětrat a dát tak spoluobčanům pocítit trochu toho pořádného hudebního hluku (jde o případ, který se skutečně stává)? Opět se objeví stížnosti na jeho podnik. „Výjimku udělenou neměl, takže je jasné, že zákaz rušit noční klid porušil“, moh by znít náš závěr. Ano, ale podívejme se na možnou obranu takového provozovatele: Podle vyhlášky se totiž zakazuje „veřejná produkce hudby mimo budovy dostatečně chránící okolí před hlukem“. Přestává být budova provozovny otevřením jejích oken „dostatečně chránící okolí před hlukem“? Jistě, že nepřestává. A provozovatel tak bude tvrdit, že jeho budova byla řádně zkolaudována a že žádné hygienické limity jistě neporušil (protože žádné hygienické měření hluku provedeno nebylo, pokud by snad provedeno bylo, byl by provozovatel postižitelný, jak jsem výše uvedl, podle zákona o ochraně veřejného zdraví). Kdyby mu tedy rada města chtěla udělit pokutu, dá se předpokládat, že odvolací orgán či nejpozději soud by udělení pokuty zrušil.

A můžeme se ptát dále: na základě jakých kritérií bude odbor, resp. jeho konkrétní úředník o udělení výjimky rozhodovat? Bude třeba zvažovat oprávněnost noční hudební produkce vzhledem k počtu možných stěžujících si, hlukem rušených obyvatel? A hlavně: může udělit úředník výjimku, když bude produkce překračovat zákonné hygienické limity? Zde je kámen úrazu vyhlášky, protože výjimku ze zákona udělit nelze! A jak posoudí úředník, zda při akci, pro kterou žádá pořadatel výjimku, bude nebo nebude limit překračován? Těžko říci....

A co když pořadatel bude chtít výdělečnou akci, u níž ví, že jistě nebude moci noční klid zachovat, skutečně prosadit? Kde existuje možnost výjimky, tam se taky často nabízí řešení v podobě „obálky“ – a v ní, třeba peníze (nebo pár lísků na koncert). Nebo se na stole úředníka mohou objevit různá udání, že jiný výjimku dostal a jiný zase ne, nebo úplně smyšlená obvinění ve snaze „odstřelit konkurenci“, kdy si jiný podnikatel bude (třeba anonymně) stěžovat na druhého, aniž by ten skutečně s hlukem měl problémy. Kdo a jak prošetří oprávněnost stížností, když se budou množit? Budou provedena měření? Skutečně nevím...

A podobně „nevím“ jsem nucen říct i v případě jiných ustanovení vyhlášky: zakazuje se totiž „hlučnost návštěvníků provozoven“. Znamená to snad, že má provozovatel zcela převzít odpovědnost za své často nezvedené hosty? To jistě ne. Ale jak usilovně je musí umravňovat? Do kdy má být za ně provozovatel odpovědný? Jen do doby, než se z návštěvníka stane fyzická osoba stojící před jeho podnikem, nebo třeba až do doby, kdy z něj vyprchá v zařízení požitý alkohol?

Starostou bylo na zastupitelstvu hned v úvodu projednávání vyhlášky přiznáno, že k jejímu vypracování bylo městem přistoupeno dosti urychleně, a to na základě „společenské objednávky“ - častých stížností občanů na rušení nočního klidu. Myslím si, že onen spěch je na podobě vyhlášky dosti (v negativním slova smyslu) znát. Vyhláška neprošla žádným připomínkováním ze strany občanů - město přitom takovou praxi nedávno úspěšně zavedlo s vyhláškou o veřejné zeleni. Urychleným schválením vyhlášky zastupitelé dali podle mého názoru najevo, že jim jde více o to, aby dali občanům (klamný) pocit, že jejich stížnosti dokážou řešit, namísto toho, aby se snažili napomoci skutečnému vyřešení problému hluku a rušení nočního klidu.

Velitel městské policie přitom k problematice uvedl, že v nedávné době byla vedena jednání s jedním z „problémových“ provozovatelů, kdy byla učiněna dohoda o provedení potřebných opatření pro snížení hlučnosti provozovny. Podle mého názoru by se město mělo vydat touto cestou a snažit se s několika málo „zlobivými“ provozovateli spíše dohodnout, než pro jistotu „strašit“ vyhláškou všechny. Město by mělo spoluiniciovat měření Hygieny, na základě kterých by mohlo být určeno, že ten či onen provozovatel porušuje zákon o ochraně veřejného zdraví. A strážníci městské policie by v problémových lokalitách měli důsledněji kontrolovat dodržování nočního klidu a častěji udělovat pokuty až v horní polovině sazby, která je 1000 Kč.

Jistě pochopíte, proč jsem v textu nadhodil i lehce absurdní náměty, ale to jen proto, abych výrazněji poukázal na některé chyby či nejasnosti vyhlášky. Snadná řešení bohužel často nadělají více škody než užitku. Přijetí vyhlášky o ochraně nočního klidu před hlukem prostě není tím řešením, který by přineslo občanům Hranic tolik potřebný klid k odpočinku či spánku.


:::::::::::::::::::::::::.........................

31. 1. 2003
ROZHOVOR PRO HRANICKÝ TÝDEN:
Jiří Nezhyba: Občané musí mít větší povědomí o svých právech

Zastupitelé podle abecedy

Hranice - Dalším zastupitelem, kterého vám v této rubrice přiblížíme, je Mgr. Jiří Nezhyba, který do zastupitelstva kandidoval za Příjemné Hranice a ve volbách získal 1046 hlasů.

Stručně:
Jiří Nezhyba se narodil roku 1973 v Hranicích. Již v raném dětství - v prostředním oddělení mateřské školy - se seznámil s Jiřím Nebeským, později na základní škole s Petrem Markem a dalšími, s nimiž se později pod hlavičkou UNARCLUB angažuje v řadě uměleckých (i politických) projektů. Po absolvování hranického gymnázia odešel studovat do Prahy na právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kterou ukončil v roce 1997. Po absolvování civilní služby pak v roce 1999 nastoupil na Ministerstvo vnitra, odbor pro uprchlíky - déle než rok přitom působil v uprchlickém táboře ve Vyšních Lhotách. V září roku 2002 začal pracoval v Brně jako právník občanského sdružení Ekologický právní servis. Je svobodný a bezdětný.


Ptáme se...
* Proč jste se rozhodl vstoupit do komunální politiky?

Před týdnem tady odpovídal Jirka Nebeský, se kterým se znám už více než 20 let a spoustu věcí jsme dělali a děláme jaksi společně, nechtěl bych se tedy opakovat. V roce 1998 vznikl Příjemný úder. Byl to vlastně takový občanský protest, bez nějakých politických ambicí nebo souvislostí, zaměřený hlavně proti bývalému starostovi Novákovi a jeho totalitním praktikám. Až později, kdy se do toho Jirka Nebeský více "obul" a my zjistili, "jak se věci na hranické radnici mají", jsme se začali rozhodovat, co dále. O kandidatuře do zastupitelstva jsme sice mluvili už před rokem 2002, ale po pravdě řečeno, sám jsem se politicky angažovat moc nechtěl. K definitivnímu rozhodnutí jsem po dlouhém rozmýšlení dospěl až v srpnu 2002. To jsme vytvořili volební stranu Příjemné Hranice, pod kterou se schoval taky Příjemný úder. Všechno pak mělo tak rychlý spád, že nám hned nedošlo, že budeme moci politiku města ovlivňovat tak výrazně. Z "undergroundu" jsme najednou přešli do "vlády" (smích).

* Jak vnímáte výsledek voleb?
Pro Příjemné Hranice, a doufám, že snad nejen pro ně, to byl až nečekaně dobrý výsledek. Jinak, pokud jde o mě, tak na jednu stranu jsem si říkal, že možná jako právník a člověk, který se angažuje v oblasti ochrany přírody, u lidi vzbudím důvěru, takže mě zvolí. Na druhou stranu jsem měl ale chvíle, kdy jsem se bál, jestli se tam od nás dostane vůbec někdo a jak bychom takové fiasko dokázali přijmout. Je taky jasné, že nás lidi volili dost proto, aby už konečně byla nějaká změna.

* Jaká je podle vás úloha komunálního politika?
Mně se ten pojem politik moc nelíbí, bavme se radši o pojmu zastupitel, protože ten podle mě krásně vyjadřuje to, o co jde, tedy že někdo zastupuje lidi, kteří ho volili. Zastupitel by tedy měl respektovat vůli lidí, kteří mu předali kus své moci podílet se na samosprávě, měl by být stále připraven a ochoten se jich ptát, jaké mají představy o tom, co je ve městě třeba dělat, jak by konkrétní problémy města řešili oni. Od toho tu jsou jednak volební programy, pro které taky lidi ve volbách hlasovali, ale po nich jsou to především různá setkání, ankety, průzkumy, ale hlavně normální denní kontakt. Není vůbec jednoduché zjistit, "co lidi chtějí", je ale nutné být k dispozici. Snažím se o to i přesto, že pracuju v Brně a doma jsem jen o víkendech, naštěstí jsou tu telefony, maily, icq - tahle forma komunikace zatím funguje dobře.

* Je nějaká oblast, na kterou se v práci v zastupitelstvu zaměříte?
Stejně jako Jirku Nebeského mě zajímají informace a informovanost. Tady se dá navázat na to, co jsem řekl v předchozí odpovědi. Jde o to, aby občané města měli maximální možnost ovlivňovat to, co se bude v jejich městě dít. Je třeba, aby věděli, co všechno se ve městě chystá a proč, a taky, co se už udělalo. Toto minulé zastupitelstvo nechtělo dělat a myslím, že se mu to jaksi vymstilo. Hlavně se to ale vymstilo občanům. Teď tu třeba máme továrnu LG Philips a z toho, že tu je, mi není dobře. Vždy mám takový divně smutný pocit, když přijíždím domů a vidím tohleto monstrum, navíc tak blízko barákům. Beru to trochu jako svou prohru, že jsme se tehdy proti němu neangažovali, zvláště vzhledem k tomu, čím se nyní zabývám ve svém zaměstnání. I na základě zkušeností z jiných měst a obcí říkám, že Hraničáci nejsou moc angažovaní, aktivní, nezajímají se tolik o věci kolem sebe. Pak se najednou diví, že jim tu vyroste zóna nebo třeba supermarket, a ozvou se, až když se s tím nedá nic dělat. Rádi bychom proto zlepšili povědomí lidí o jejich právech jako občanů města a taky jejich obecné právní vědomí, aby si byli vědomi své síly, svých možností. Jen tak si snad nenechají nic líbit, a půjdou i proti současnému vedení města, když by se dělo něco, co by nepovažovali za dobré. Pro nikoho totiž nemůže být výhodné, když si například radnice něco upeče s nějakým investorem tak, aby o tom lidi příliš nevěděli. Budeme se proto snažit chovat maximálně transparentně.

* Jak hodnotíte práci bývalého zastupitelstva?
To není lehké vystřelit jen tak od boku, v tom zastupitelstvu jsem neseděl. Ale byly tam, a to je jisté, zásadní problémy s komunikací a prezentací práce města. Zastupitelstvo neumělo, nebo snad ani nechtělo, komunikovat s občany, o čemž třeba svědčí původní jednací řád zastupitelstva, který byl nezákonný, protože občany příliš omezoval v možnosti se na zastupitelstvu vyjádřit. Minulé zastupitelstvo taky neumělo odprezentovat, vysvětlit zásadní věci jako třeba průmyslovou zónu - viz kauza Regecová. Tehdejší vedení města prezentované hlavně starostou Novákem pak mělo problémy s opozicí, která tehdy neměla moc šancí něco prosadit. No, a jasně, pak ty ekonomické čachry zastupitelů. Volby myslím ukázaly, že to lidem v Hranicích dost vadilo.

* Co podle vás naše město potřebuje nejvíce?
Program rozvoje města Hranic v současnosti teprve vzniká. Rádi bychom však do něho zapojili všechny, kteří mají co říct. Plánů je hodně. Faktem ale je, že peněz je mnohem méně. Jinak se, podle mě, Hranice potřebují jaksi probrat, zatraktivnit, jak pro vlastní občany, tak třeba pro turisty. Za prioritu pak považuji výstavbu krytého bazénu, doufám ale, že k téhle věci se budou moci Hraničáci patřičně vyjádřit, že budou předem jasně vyčísleny náklady a možná návratnost celého projektu.

* Jak si tedy představujete ideální Hranice?
Jako město, kde se dá zkrátka dobře žít. Co to znamená? Určitě více čistého vzduchu, pěkných, upravených prostranství, možností kulturního a sportovního vyžití. Město, kde by občan chtěl dále zůstat a neodcházet někam jinam za lepším, což je myslím časté hlavně u vysokoškoláků, a zároveň město, kam se například budou turisté rádi vracet právě proto, že se jim tu líbí.

* Jak relaxujete a trávíte svůj volný čas?
Jsem duší sportovec, i když na to možná nevypadám, takže když to jde, tak jsem rád někde venku, na vodě, na kole, na lyžích nebo jen tak někde v lese. Tohle si fakt užívám. S Petrem Markem taky už dvanáct let hrajeme divadlo. Miluju hudbu, rád si zazpívám. Je toho dost, čím se dá odreagovat, ale bohužel času se mi dostává sotva o víkendu nebo o dovolené.


Za rozhovor poděkoval Pavel Helísek



ZPĚT DOM