EKONOM.IHNED.CZ

22. 4. 2004


Život s nejistotou

Ralf Dahrendorf o schopnosti lidstva trvat na svobodě i v nebezpečí.

Často mi nešlo do hlavy, proč Karl Popper zakončil vzrušující závěr prvního dílu knihy Otevřená společnost a její nepřátelé touto větou: "Musíme jít dál do neznáma, nejistoty a nebezpečí a s veškerým svým rozumem usilovat jak o bezpečí, tak o svobodu." Cožpak svoboda nestačí? Proč klást bezpečí této nejvyšší hodnotě na roveň?

Pak si člověk uvědomí, že Popper dílo psal v posledních letech druhé světové války. Rozhlédneme-li se po světě roku 2004, začneme Popperovu pohnutku chápat: svoboda sice vždy znamená žít s rizikem, avšak není-li zajištěna bezpečnost, riziko představuje pouze hrozby, nikoliv příležitosti.

Příkladů je všude dost. Situace v Iráku nemusí být tak špatná, jak se z denního zpravodajství o bombových útocích jeví; je však jasné, že bez zajištění základní bezpečnosti v zemi k žádnému trvalému pokroku směrem k liberálnímu řádu nedojde. Případ Afghánistánu je ještě složitější, i když tu platí totéž. Kdo a jak ale zajišťuje bezpečnost?

V Evropě a na Západě vůbec je třeba vzít v úvahu sérii teroristických činů - od zločinů proti USA z roku 2001 až po předvolební pumové atentáty v Madridu. Londýnský starosta a tamní šéf policie společně varovali, že teroristické útoky v metropoli jsou "nevyhnutelné". Téměř každý den se objevují nové výstrahy, v ulicích jsou po zuby ozbrojení policisté, před velvyslanectvími a veřejnými budovami se objevují betonové zátarasy, na letištích a dalších místech se zpřísnily kontroly - to vše jsou každodenní připomínky nebezpečí, jež nás obklopuje.

Všeobecnou životní nejistotu ovšem nezesilují jen bomby. Postupně zakořeňuje povědomí o tom, že globální oteplování není jen fantazie chmur a zmaru. Sociální změny mají též své dopady. Zčistajasna se zdá, že slyšíme tikot dvou demografických časovaných bomb: přetrvávající populační exploze v některých částech třetího světa a ohromujícího tempa stárnutí ve vyspělých státech. Co to bude znamenat pro sociální politiku? Jak postihne masová migrace kulturní dědictví jednotlivých zemí?

Je tu také široce rozšířený pocit hospodářské nejistoty. Sotva se oznámí vzestup, už ekonomika stagnuje. Rozhodně se zdá, že se vytratila spojitost mezi zaměstnaností a růstem. Miliony lidí se kromě obav o svou osobní bezpečnost strachují o svou práci - a tedy o svou životní úroveň.

Tyto příklady prokazují, že nejznepokojivějším aspektem dnešní nejistoty může dost dobře být rozmanitost jejích zdrojů a že nekomplikovaná vysvětlení a jednoduchá řešení neexistují. I recept jako "válka proti terorismu" zjednodušuje složitější jev.

Co máme dělat? Snad bychom měli znovu nahlédnout do Poppera a pamatovat na jeho radu: s veškerým svým rozumem se vypořádat se svými nejistotami.

To v mnoha případech vyžaduje drastická opatření, zejména co se týče naší fyzické bezpečnosti. I když nikdo nemůže popřít nezbytnost takových opatření, neméně důležité je mít na paměti druhou část výroku: totiž to, že běží "jak o bezpečí, tak o svobodu".

Dohled nad bezpečnostními opatřeními, která omezují naše svobody, vnášející do života důstojnost, jsou stejně podstatné jako ochrana. Kontrolní mantinely mohou mít různou podobu. Jednou věcí je zavést všechna opatření jako přechodná, a to tím, že nové zákony a normy budou opatřeny doložkami omezujícími jejich trvání. Bezpečnost se nesmí stát záminkou pro vytěsňování a zničení liberálního řádu.

Druhým požadavkem je, abychom se lépe dívali do budoucna. Nemusíme čekat, až k nezměrným katastrofám dojde, jestliže vidíme, že se blíží. Není třeba, aby se Holandsko ponořilo do vod Severního moře, než něco uděláme se světovým klimatem; penze nemusí padnout až k nule, než se změní sociální politika.

Za třetí je potřeba ochránit, ba v mnoha případech vzkřísit to, co můžeme nazvat ostrovy bezpečí. Globalizace se musí stát "glokalizací": hodnotu představuje relativní bezpečnost místních společenství, malých společností, sdružení lidí. Tyto ostrovy nejsou krytými a chráněnými prostory, nýbrž modely pro ostatní. Prokazují, že do jisté míry je možné bezpečnost zajistit bez ztráty svobody.

Zbývá nejzásadnější záležitost, totiž otázka přístupu. Je sporné, zda vlády mají své občany děsit vykreslováním hororových scénářů "nevyhnutelného" útoku. Pravda - abychom znovu citovali Poppera - je taková, že "musíme jít dál do neznáma, nejistoty a nebezpečí", ať se stane cokoliv.

Dnešní nestálost je snad neobvykle rozmanitá a dalekosáhlá, avšak lidský život je vždycky nekončící nejistotou. Tato nejistota může vést ke stavu zamrzlosti blízkému entropii. Častěji nejistota ale vede k tomu, že někdo prohlásí, že ví, jak ji odstranit - nezřídka prostřednictvím svévolných sil, z nichž těží jen nemnozí.

Široce rozšířený pocit nejistoty vždy prospíval falešným modlám. Čelit se jim dá jedině činorodým úsilím, které se vypořádá s riziky kolem nás. Snad je nám zapotřebí nového osvícenství, aby se rozšířila důvěra, kterou potřebujeme, abychom mohli žít s nejistotou ve svobodě.

Ralf Dahrendorf, autor mnoha uznávaných knih a někdejší evropský komisař za Německo, je členem britské Sněmovny lordů, bývalým ředitelem London School of Economics a bývalým rektorem St. Antony's College v Oxfordu.