23. až 27. srpna 2004
DEN I.
Pondělí 23. 8.
Odjíždíme vlakem z Bratislavy v 9:50 hod.. Cestou vnímáme utíkající poklidnou krajinu, povídáme, plánujeme konkrétněji zákruty našeho budoucího putování, čteme, nekomunikujeme se spolucestujícími, které jen pozorujeme: dva muži středního věku, Francouzi, možná homosexuálové, s malými baťůžky necestují daleko, jeden z nich má velice vysoký, zcela žensky znějící hlas. A taky mladý pár: holka, která různě okřikuje a napomíná svého chlapce, který je tak trochu nešikovný, když např. rozlije vodu při otvírání flašky, nebo nemotorně stojí v chodbičce tak, že ostatní cestující jen stěží mohou kolem něj projít. Máme před sebou celkem dlouhou cestu, až do Spišské Nové Vsi, více než 5 hodin cesty. Kromě pozorování spolucestujících koukáme po krajině, dělám první pokusy o foto, především ve chvíli, když se konečně objevují špičaté skalnaté, tmavošedé vrcholky Vysokých Tatier.Pondělí 23. 8.
Příjezd do stanice Spišská Nová ves je načas v 14:52 hod.. Již ve vlaku se potkáváme se skupinkou mladých turistů s batohy a karimatkami – kluk s vousy a dvě holčiny. Ve Spišské taky vystoupili a stejně jako my směřují do centra. My tam docházíme s mírným zablouděním způsobeným držením se směru, který ukazují dopravní značky – auta asi jezdí do centra jinak, než chodí pěší. Na náměstí netypických tvarů hledáme nějakou hospodu, kde bychom něco snědli a napojili se. Usedáme až v asi třetí v řadě, v dolní části náměstí po jeho levé straně, v Labužníkovi, což byl spíše bufet. Dávám si smažák a Saška halušky. Postarší paní z bufetu odchází naštvaně se slovy „To je hrôza, okradnúť invalida!“ To bylo předznamenání věcí příštích. Saška se ukončivše pracovní telefonát pouští do jídla a nachází v něm jakési podivné malinké kovově lesklé předměty – kuličky. Bufet je asi svou kvalitou a vstřícností k hostům vyhlášený… ;-) Saška jde jídlo reklamovat, protože kovově lesklé kuličky jsou skutečně z kovu. Kuchařka ani nikdo jiný z personálu netuší, jak se do jídla mohly dostat – broky ze zastřelených Halušek to nebyly ;-D Saška tak dostává zbrusu novou porci, v kvalitě vynikající. Při cestě po náměstí a do informačního centra se několikrát míjíme s tříčlennou skupinkou turistů z vlaku, už to začínám být vtipné. A to je cestou na autobusové nádraží potkáváme znovu v obchodě, kde stejně jako my nakupují nějaké potraviny na cestu do přírody, a pak ještě jednou na autobusovém nádraží, odkud vyjíždíme těsně po 16. hodině, ale to již bez nich. A tak se náš předpoklad, že četli na webu HIKING.SK stejné doporučení, jak si krásně užít procházku pohořím Galmus, rozplynul.
Odjeli jsme do Tepličky (nad Hornádom - 550 m), kde jsem se přezul do pohorek a začali jsme stoupat za vesnici. Těsně nad ní pozorujeme první z cigánských chatrčí - tyhle jsou ale pořád ještě vcelku obstojnými baráky. Děti k nám přibíhají, jestli nemáme bonbóny - nemáme... Těsně za vesnicí dělám další fotky, pohledy do údolí jsou krásné, v dálce je vidět Spišské Podhradie, Vysoké Tatry spíše tušíme, než vidíme, protože ty se halí do velkých mraků. A Saška telefonuje a telefonuje, vzala si práci – mobilní telefon - s sebou. A narážíme na velkou plantáž ostružin (černic), kterých se nemůžeme nabažit, tak plníme prázdnou flašku půllitrovky. Mňam! Stoupáme stále výše, cestou pastvinami, kde jsou běžně (soudě podle celkem čerstvých kravinců) krávy, my však žádné nepotkáváme, asi protože je už celkem pozdě.
Kolem 19. hodiny nenáročného stoupání docházíme na pěkný palouček u lesa, kde si říkáme, že bychom mohli zůstat přes noc, ale tuto možnost zavrhneme, protože jsme za sebou měli zatím jen malý kousek cesty a před námi toho měla být ještě spousta. Scházíme proto dolů, a to velice špatně proklestěnou pěšinkou - vypadá to, jakoby naschvál lesníci pokáceli stromky přímo do cesty, aby náhodným turistům co nejvíce ztížili putování. Kopřivy pálí, stromy se s baťohy podlézají dost nešikovněně - přeskakovat je nešlo - jaj, chtělo by to mačetu! Asi po půlhodině jsme se konečně vyhrabali z neprostupného lesíku a po kamenité cestičce opět vedoucí do kopce docházíme kolem jakési staré baně k hornické osadě Bindt. Po čase zase civilizace, ale to nám spíše překáží, protože se už dost stmívá a my potřebujeme najít nějaké příhodné místo na přespání. Saška navrhuje přespat na louce v osadě, ale to se mi nelíbí, že bych měl stavět stan na soukromém ohrazeném území. Stoupáme proto asfaltkou nad vesnici, provázejí nás dvě milé malé mačičky kočičky. Těsně za osadou, už za tmy černočerné, poblíž rozcestí, na louce rozbíjíme stan - dávali jsme si pozor, abychom ho přitom rozbíjení nerozbili ;-). Pod námi je sice vidět chalupy, nejsou daleko, sotva 150 až 200 metrů, ale zase jsou blízko tak akorát, aby měl člověk pocit bezpečí z civilizace a zároveň se cítil být ve volné přírodě - psi nás ale asi pořád cítili, a tak chvíli trvalo, než se uklidnili. Na večer ještě něco pojídáme a popíjíme trošku krabicového červeného vína, co jsme ve Spišské koupili a brzy se jde na kutě. Mám dobrý spacák, v němž se dá spát i za celkem slušné zimy - to se o Sašiném říci nedá, odmítá si je však vyměnit - její smůla... Večer mě probouzejí nejrůznější zvuky, o kterých nevím, kdo nebo co (strašidlo?) je dělá, odkud se berou - není mi zrovna do zpěvu, jsem lehce zneklidněn, což mi brání ve spánku - je vidět, že jsem v přírodě nějaký ten pátek nespal...
DEN II.
Úterý 24. 8.
Ráno se vybalujeme pěkně pomalu - což se ostatně stane zvykem :-). Sluníčko svítí, hned ze stanu máme výhled na Vysoké Tatry, které na nás vystrkují růžky svých vrcholů. Sušíme stan, který se zapotil ranní rosou. Potkáváme taky sešlost místních, kteří se seběhli kolem auta, které kousek od nás muselo zastavit, protože mu praskla nádrž. Kamenitou cestou nahoru vidíme menší olejovou spoušť, kterou to auto nadělalo - vůbec se divím, že někdo po takové velice špatně sjízdné cestě jezdí v normálním autě - samozřejmě, že nejbližší je mi představa, že tady autem nejezdí vůbec nikdo. Kolem něčeho jako malé chatové osadičky se dostáváme na hřeben, kde se ani ne po půlhodině cesty zastavujeme, abychom se pořádně nasnídali. Nádherné výhledy na Volovské vrchy a do hlubokých a divokých údolí jsou nám společníkem ke chlebu se sýrem a kafi uvařeném na vařiči na pevný líh. Nikam nespěcháme, proč taky. Fotíme, dýcháme, necháme se kousat od mravenců. Po přestávce pomalu stoupáme výše a pak zase dolů a zase nahoru směrem k osadě Závadka. Nádherné výhledy, kamkoliv se podíváš, romantika, idylka.Úterý 24. 8.
Představa, že se zde něčeho teplého najíme v nějaké hospodě, byla mylná. Vyvedl nás z ní hned první domorodec, kterého jsme potkali - starý pan s volem - ptá se kam jdeme a snaží se nám tak trochu radit. Skutečně, na turisty tu moc zvyklí nejsou. Aspoň doplňujeme tekutiny v místním obchodě. Pozorujeme místní skupinku Cigánů, jak se jich ujímá místní starosta a jdou s lopatami a smetáky pracovat pod jeho dozorem na úklidu osady. Zastavujeme se ještě v místním kostele, který ční nad vesnici, a pak stoupáme už opět loukami. Dáváme se do řeči s dalším domorodcem, tentokrát s párem volů táhnoucích senem plně naložený vůz. „Jak rustikální!“ po takovém setkání několikrát zvolávám. Otvírá se krajina a my v dálce za horama vidíme cíl naší dnešní cesty, vesnici Poráč. A všude kolem políčka, a posečené louky a na nich úhledně rukou domorodého umělce umístěné kupky sena, a taky třeba Spišský hrad (velikosti krabičky od zápalek) a Vysoké Tatry a Volovské vrchy. Za nádhernou bíle omítnutou kapličkou s dřevěnou střechou opět usedáme asi po necelé hodině cesty. A opět si dáváme něco na jídlo - tentokrát vaříme čínskou nudlovou polévku. A odpočíváme a odpočíváme. Pod námi je celkem slušně strmý sráz – možná by se odsud dalo dobře startovat na padáku nebo rogalu – jen kdyby bylo kam dole přistát... Cestou na Poráč včerejší ostružiny střídají maliny. Po louce a lesem míříme neomylně (tedy téměř neomylně - byť jsme byli vybaveni podrobnou mapou a kompasem, občas jsem kvůli nedobrému značení chybějícímu, jako to tak bývá, vždy na tom nejnevhodnějším místě, třeba na křižovatce několika cest za svým cílem, lehce bloudili) - bohužel jsme však sešli se značky, ale na druhé přístupové cestě nás o správném směru ujišťuje ledabylým gestem místní chlapík na staré motorce. Blízkost civilizace potvrzuje i partička Cigánů - jeden z nich se za námi rozbíhá - připravuji se na boj a když je těsně za námi, rázně mu pohlédnu do tváře a z odstupu na něj volám, cože chce - chce ale jen připálit, tak vytahuju zapalovač a plním jeho tužbu - to nám zachránilo život, nemít zapalovač, čert ví, jak bychom skončili :-D
Do Poráče tedy přicházíme jinudy, než jsme plánovali, kolem starého velkého dolu, a proto taky míjíme dvě hospody, o nichž jsme již předem věděli, že nebudou stát za nic. A tak nám ani nevadí, že jsme je nenašli. Pod Poráčem je hluboké údolí, na protějších svazích jsou dokonce lyžařské vleky. Vycházíme kousek za vesnici, k posedu. V malém remízku relativně ještě za světla rozbíjíme stan - jsme skutečně dobře ukryti. Ostatně to se projevilo i na tom, že dnešní noc byla mnohem příjemnější - bylo více teplo a navíc jsem byl už na všelijaké podivné zvuky zvyklý, a tak jsem se nebál. Do hajan jsme zalezli velice brzy, nechtěli jsme budit pozornost, protože jsme sice v remízku skrytí, avšak nedalo políček se zeleninou místních zůstali.
DEN III.
Středa 25. 8.
Už večer jsme se rozhodli, že se vykašleme na to projít Poráčskou dolinou do Krompach, kterou by dle všeho měla jít pro chůzi nepříjemná asfaltka, ale že se přesuneme do Popradu a tam strávíme třetí, krizový den, než se přesuneme do Vysokých Tater, kde se aspoň trochu staneme opravdovými turisty. Vstávali jsme proto celkem brzy, abychom stihli ranní bus. A moc jsme to nezvládali, navíc Saška po cestě ztratila sandálu. Vrátila se pro ni, našla ji, a i když to už vzdávala, že nemáme šanci, doběhl jsem se štěstím autobus - milý řidič mi na mávnutí zastavil mimo zastávku. Rychle jsme naskočili a vezli se serpentinami hluboko do údolí, přes Rudňany směrem do Spišské Nové Vsi. A Saška brzy naštvaně a se smutkem zjistila, že při útěku na bus opět ztratila tu samou sandálu, kterou měla připevněnou na batohu. Lehce nemilá a nervózní situace... bylo jasné, že se pro ni hned tak vrátit nemůžeme, ale zároveň že to stojí za to se zkusit vrátit a sandálu najít. Bus byl plný Cigánů a ti mi připravili jeden ze zážitků nejsilnějších, když v okolí Rudňan vidíme skutečné chatrče a různě polorozpadlé baráky (původně asi patřící důlním společnostem), v nichž se už topilo, protože z komínů šel kouř, vše postavené především na výsypkách - zcela šílené životní podmínky, v nichž tahle komunita žije, resp. přežívá. Fakt drsné.Středa 25. 8.
V Spišské Nové Vsi vystupujeme z busu, abychom si oba záhy uvědomili, že jsme v něm nechali košili (já) a mikinu (Saška) - duchapřítomně (jak jinak) zastavuji dalšího řidiče, který nás vzal do garáží, kde kolegův autobus nachází a v my v něm své málem ztracené oblečení. A začíná lehce poprchat - počasí pro oddechový den jako stvořené... Snídáme na náměstí v cukrárně. Vyčasuje se přece jen a já si kupuju noviny (včerejší české a dnešní slovenské) Saška po dohodě sama odjíždí hledat štěstí své sandály zpět do Poráče - já se mezitím začítám do novin u piva. Batohy necháváme v předražené úschově na nádraží – za jeden kus si paní vzala 50 Sk. SMS od Sašky je výmluvná: sandála nikde, ani v popelnicích, ale místo ní nachází ještě nerozbalené žvýkačky s tatoo :-)
Po malém obědě pak vlakem dojíždíme do nedalekého Popradu, kde okamžitě míříme na koupaliště - to se nedávno proměnilo v supermoderní Aqua City, kde je pěkně draho, ale 2 hodiny v 50 metrovém krytém bazénu vyjdou na přijatelných 80 Sk. Plave se pěkně, odpočívá se taky pěkně, bylo tam pěkně. Jak pěkné! :-)
V podvečer pak nasedáme na tatranskou električku a přes Starý Smokovec dojíždíme až do Tatranské Lomnice. Pořád poprchává, žádné pěkné vyhlídky na zítřek... V Lomnici se pohybujeme lehce bezradně, protože víme, že místní camp je pěšky celkem daleko, přemýšlíme nad tím, zda by nemělo smysl zkusit nějaký hotel, třeba by náhodou bylo volno a ještě větší náhodou by nebylo draho … a jdeme se na to hledání posilnit – halušky se zelím přišly vhod. Už se stmívalo, když nás zírajíce do výkladu informačního centra oslovuje sympatický chlapík s tím, zda nehledáme ubytování. Přitakáváme, ale záhy se dozvídáme, že i když bychom se u něj vešli snad do 300 Sk za osobu a noc, jen na jednu noc se mu to nevyplatí. Nabízí nám však, že nás sveze autem do lepšího campu ve Staré Lesné, a to jen za 50 Sk (za taxi bychom prý dali stovku). A tak jedeme. Cestou nám pan doktor (jak se později dozvídáme z vizitky, kterou nám dal, přesněji: pan zvěrolékař) povídá o horách a o své dceři, která dostudovala a je teď v USA a kolik jazyků umí, celkem se chválí. A v campu u mapy nám ještě dává rady a navrhuje ideální túru. Ubytováváme se - za jednu noc si v campu účtují 282 Sk (2 lidi, jeden stan). Po postavení stanu rychle zalézáme do spacáků a po vysvětleních jakýchsi menších neshod uléháme s vyhlídkou lepších zítřků.
DEN IV.
Čtvrtek 26. 8.
Ráno nás budík nevzbudil tak brzy, jak jsme chtěli, nevzbudil nás totiž vůbec. V noci pršelo a stan je celý mokrý – samozřejmě jen z venku, protože jsem šťastným vlastníkem stanu skutečně odolného, alespoň pro místní klimatické podmínky. Lepší zítřky se při pohledu polorozzipnutým stanem zjevně nekonají – je šedivo a šedivo a šedivo. Co se dá dělat... nikam proto nespěcháme a pomalu snídáme, vaříme si čínskou polévku, nakupujeme v místním kiosku. Z campu vyrážíme až po 9:30hod., což je na nějakou túru skutečné dost pozdě. Nám to ale nevadí a postupujeme nejprve podél silnice, které se vine stejným směrem jako koleje tatranské električky, poté už po žluté značce lesem nahoru v těsné blízkosti dravě hučícího Studeného potoka. Brzy přestáváme slyšet hukot civilizace, především aut, a posloucháme jen zurčení potoku a občasný hukot větru. Začíná se vyčasovat, když docházíme na Bilíkovu chatu, kde si dáváme polévku. Pak kousek po zelené na Hrebienok a odtud po červené Malou Studenou dolinou nahoru, nejprve lesem až po Zámkovského chatu. Cestou si nemohu odpustit nechápavé projevy nad nezodpovědností některých turistů, kteří zjevně netuší, nebo si nepřipouštějí to, kde se právě nacházejí – lehké tenisky či polobotky, úplně malinké děti jen tak v náručí, zkracování cest mimo chodníky – to jsou základní z nešvarů, které mě v to celkem náročném terénu provokovaly, až mě Saška musela uklidňovat ... Později začínáme stoupat kosodřevinou, z mraků a mlhy vylézají Tatranské vrcholy. Hory! Hory! Jak nádherně tu je! Cesta je stále strmější. Opouštíme i oblast kosodřeviny a po chodníku z velkých kamenů, po kterých se stoupá celkem příjemně, i když občas je třeba se dívat jen pod nohy, což je škoda v tak krásné přírodě, stoupáme nahoru k cíli naší dnešní cesty - Teryho chatě. Popravdě, místama jsem už toho měl dost, ale na svou obhajobu mohu říci, že jsme se Saškou nasadili celkem slušné tempo, a přestože jsme dělali celkem dost přestávek na nějaký ten mls či kvůli fotkám, úsek Hrebienok – Teryho chata jsme místo uváděných 2:30 hod. zvládli za 2:10 hod.. Odpočinek v chatě, která se nachází ve výšce 2010 m, nám byl odměnou – dal jsem si i panáka slovenského Umu (pro ty, co náhodou nevědí, o co jde - po vstupu do EU se např. český Tuzemský rum, protože není z cukrové třtiny, tedy není to rum, musel přejmenovat na Tuzemák, a pro jeho slovenský protějšek našli pěkný název „Um“). Vzhledem k nepříliš dobrému počasí a taky z časových důvodů vzdáváme ideální plán túry – projít od Teryho chaty přes Priečne sedlo až do Velkej Studenej doliny. Co se dá dělat. I když jsme to my vzdali, nebránilo nám to vysvětlit anglicky mluvícím a dobře vybaveným turistům, že se to přes Prične sedlo jít dá, že tam jsou sice řetězy, ale příliš nebezpečné to snad není – doufám, že přežili... Kolem plesa u Terycho chaty plesáme a vyvádíme psí kusy s foťákem, a pak se dáváme na sestup. Ubíhá to svižně – člověk by neřekl, že je skutečně možné, že dolů se jde rychleji, než nahoru :-D Čtvrtek 26. 8.
Na Hrebienok dochází právě včas – začíná totiž pršet. Volíme nejlepší možnou a vysloveně se nabízející variantu: pojedeme dolů zubačkou. Přece jenom děšť a vítr nebyli až tak silní, aby nám bránili v normální chůzi, stan ale stačil během dne pořádně (z venku) promoknout. Dost unavení jsme zalezli dovnitř a začali se chystat na odjezd nočním vlakem. Mnohokrát jsem to skoro vzdali, protože nás přemáhal spánek a nechuť balit mokrý stan, ale nakonec převážil zájem být doma už v pátek dopoledne... a na balení stanu nám dokonce Příroda udělala radost, když déšť jako na objednávku zastavila. Chvíle čekání na električku, delší chvíle čekání v Tatranské Lomnici na moderní motoráček, který byl uvnitř vybaven elektronikou :-)
DEN V.
Pátek 27. 8.
A pak Poprad, noční Poprad, kdy před půlnocí není šance, že by vůbec měli někde otevřeno, natož aby vařili. Přesto jsme to zkoušeli, za deště, abychom, nakonec vzali za vděk nádražním bistrem. Odjezd Poprad přesně v 0:40 hod. Saška usíná, což mně prostě ve vlaku nejde, i kdybych byl jakkoliv unaven a snažil bych se... Do Bratislavy jsme dojeli s malým zpožděním vůči příjezdu podle řádu (5:15 hod.). Jen jsem si koupil české noviny, v hlavním městě byly narozdíl od Spišské Nové Vsi noviny dokonce dnešní a odjel do Brna vlakem v 5:48 hod. Ani v druhém vlaku mě spánek nepřemohl a tak jsem bděl i za příjezdu v 7:15 hod. Tímto pro mě naše krátké pohodové putování po krásách Slovenska skončilo. Howg. Pátek 27. 8.