Pomalé putování po Ukrajině
20. až 27. srpna 2005

Stopujeme u Tater Stanujeme na Zemplínské šíravě Socha a chrám, jak to k sobě pasuje... Trh v Mukačevě Dřevěnice za Volovcem, kde jsme nocovali
Mraky na Polonině Příjezd na nádraží do Oděsy - foto Lenka M. ´Pionýři´ u sochy naznámého námořníka - foto Lenka M. Melouny na oděsském trhu
Jeřáby v přístavu Podvečerní moře - foto Lenka M. Typicky všudypřítomná oděsská kočka - foto Lenka M. Oděsské divadlo Chrám v centru Oděsy

DEN I.
Sobota 20. 8. - stopem z Brna do Popradu

Ráno vstáváme už před 8. hodinou, nakupuju, vyměňuju valuty - jen slovenské koruny, ukrajinské hřivny neměli. V 11:30 se potkáváme s Lenkou na brněnském nádru a jedeme tramvají osmičkou na výpadovku směr Olomouc. Čekáme asi 20 minut, než nám zastaví mladík z divadla Radost, který míří až na Valachy, což se nám dost hodí, a tak se v pohodě vezeme s Nohavicou a Čechomorem skoro dvě hodiny až do Valmezu. Tam další už kratší čekání, než nám zastaví pán mířící na Kysuce a s ním překračujeme v Makově státní hranici na Slovensko. Tam čekáme jen chvíli a zastavuje nám stavbyvedoucí mířící do Popradu. Příjemná cesta dále ubíhá a my se vezeme až do Liptovského Mikuláše k benzínce, kde již podruhé (nejprve ve Valmezu) potkáváme liberecký bus vezoucí mladé lidi - říkal jsem si, zda nejedou na Ukrajinu, ale Lenka zjišťuje, že pouze chodit do Tater. Zastavuje nám pak mladík se Škodou 1203 pracující na rekonstukci grandhotelu v Tatranské Lomnici, auto však začíná hodně zlobit, a tak jedeme průměrnou rychlostí jen mezi 40 - 60 km/h. Mladík je hodně nazlobený, jen díky tomu, že vezl nás, celý vůz nezdemoloval. :-) V Popradu je pro dnešek konečná, jdeme kousek za benzínku do vesničky, kde nakonec přece jen nacházíme místo mezi domy k přespání. Pes nás cítí a štěká, baví ho to více než půlhodinu. Naštěstí se jeho majitelé o důvod, proč tak štěká, až tak nestarají, a my můžeme celkem v klidu pod širákem usnout.



DEN II.
Neděle 21. 8. - z Popradu na Zemplínskou šíravu

Brzké ranní vstávání, nákup a osvěžení v popradském hyper Tescu, pak na výpadovku, kde nám ale nikdo nestaví, většina ukazuje, že míří do města, tak se přes centrum a nádraží pomalu posouváme na vzdálenější výpadovku, kam se dostáváme až kolem poledne. Po asi 20 minutách nás bere mladý pár a veze nás svižně až do Prešova. Jelikož my nespěcháme, tak na nádraží koukáme, jak se dostat alternativně - tedy nikoliv stopem - dále, odpočíváme, jíme a pak za místním Tescem po chvilce stopujeme Maďary - ideální stop, když nemusíme řidiče jakkoliv "bavit" - a ti nás vezou do Košic. Musíme projít velkou část města a do kopce, než se dostaneme na výpadovku směrem na Michalovce. Po krátké chvíli - to znamená asi tak 6 minut, což byla tak nejběžnější doba, po které nás někdo vzal - nás bere starší pán, ale jen malý kousek, asi 15 km do Svinice. Tam je na stop špatné místo, takže čekáme delší dobu, skoro půl hodiny, než nám zastaví chlapík ukrajinského vzhledu, ale Slovák, s nímž už konečně zcela bez obav a strachu z trapnosti před Lenkou mluvím slovensky, jak to mám rád. Veze nás až do Michalovců. Je už celkem pozdě, tak se rozhodujeme zůstat ještě dnes na Slovensku a pán nám nabízí, že když na něj chvíli počkáme, odveze nás na Zemplínkou šíravu. Vynikající nabídka. Nacházíme tam pěkné místo k večernímu koupání, pojezení, odpočinku, pak kousek dále i k přestanování, kde se nás ujímá milý "asisprávce" kousku pláže, stavíme poprvé stan, doprostřed louky, jdeme na procházku po pláži, povídáme, koukáme na hvězdy ...



DEN III.
Pondělí 22. 8. - První den na Ukrajině: Užgorod, Mukačevo, Volovec

Ranní celkem včasný úprk ze "stanoviště", asisprávce se s námi loučí, platit nic nemusíme. Busem, který právě jako naschvál jel, odjíždíme do Michalovců. Nakupujeme pečivo, snídáme v zámeckém parku. Odtud ale nic na Ukrajinu nejede, pouze brzy ráno. Dáváme se na cestu na výpadovku, kde nám po malé chvíli staví Ukrajinec ve starém Mercedesu mířící až do Užgorodu. Ideální kombinace. Velice rychle s ním projíždíme celnicí, jen minimální formality, nutnost vypsat imigrační kartu, na jejímž kompletním vyplnění ukrajinská policajtka trvá, netušil jsem sice, co napsat jako cíl a adresu cesty - nakonec vítězí formalistní kompromis: jedu do Užgorodu :-) Okamžitě po projetí hranice začíná "jiný svět". Nedá se to dost dobře popsat, to se musí zažít ... Chlapík zajíždí na pofiderně vyhlížející benzínku nabrat velmi levný benzín - cca 20 kč za litr - a předat kolegu, kterého jsme od hranic táhli na laně, opravářům. Lenka, konsternována tou "náhlou změnou světů", si při vystupování přibouchává nohu do dveří Mercedesky - obě to ale naštěstí vydržely. :-) Z chlapíka, s nímž mluvím slovensko-rusky, se klube bývalý prokurátor - co má samozřejmě skoro jako všichni Ukrajinci někoho, v tomto případě syna, v Čechách - veze nás do centra, kde si budeme moct vyměnit prachy a koupit mapu a zjistit další věci. Měním 20 USD na 100 hřiven a Lenka si mění 10 eur. Mapu Zakarpatské oblasti kupujeme za 7 hřiven. Koukáme po městě, ulice, kostely, sochy, nápisy, doprava atd.. Pak míříme směrem na výpadovku na Mukačevo. Ještě si dáváme o řeky Už (Uh je to po slovensky) oběd z vlastních zdrojů a první ukrajinské pivo - čepované za 3 hřivny - a po Mukačevské ulici míříme dále a dále, ale zjišťujeme, že na začátek výpadovky je to daleko. Neodolám a kupuju si velmi levný balíček cigaret bez filtru za 0,75 hřivny ... pak se ptám chlapíka, který mi je doporučil jako kvalitní, zda nejede do Mukačeva, a on, že ne, a že se zde na Ukrajině vlastně ani moc nestopuje, ale že kousek odtud jezdí často maršruty a že nás skoro kamkoli levně vezmou, stačí se zeptat. Jiný, opilý pán, který říká, že dělá expertízy, nás zve, ať jdeme s ním pít, pak ale přijíždí jeho maršrut a my s ním nejedeme... Za chvíli ale přijíždí "náš", dodávka asi pro 15 lidí, a bere nás oba za 10 hřiven do Mukačeva, které je asi 50 km daleko. Celkem slušná cena. V dodávce povídání s místními. Z Lenky se pro potřeby cestování stává má nevěsta nebo přímo žena :-) Mukačevo se nám ihned zalíbí, a tak si procházíme místní tržiště, uličky, centrum, kupujeme zeleninu, dáváme si zmrzlinu a kafe. Vybírám z bankomatu 200 hřiven. Z centra se ale jde blbě na výpadovku. Zastavuje nám chlapík, že nás kousek sveze, dokonce i do Svaljavy, ale to by chtěl zaplatit 70 hřiven, pak zlevňuje na 60, ale to je šíleně moc. Dvou mladíků se pak ptáme, jak se nejlépe dostat směrem na Svaljavu a do hor, na Poloninu, a vysvětlují nám, že tam maršruty asi už moc nejezdí, ale že kousek, 5-10 minut, je vlakové nádraží, že tam jezdí vlaky, kterými je to nejlepší, ale je to taky prý dražší ... po 5 minutách docházíme ke kolejím, ptám se staršího chlapíka, kterým směrem je nádraží, ukazuje nám jej s tím, že je to asi 1 km. Z toho jednoho kilometru se stávají aspoň 3 km a tak z 5-10 minut se stává skoro třičtvrtěhodina. Moc nechápu takto "špatný odhad", jak vím pro Rusy prý typický, nyní, v době, kdy už je všecko přece jiné než dříve :-), kdy vzdálenosti jsou přesně měřitelné,... navíc že tomu "podléhá" i mladá generace, která už by tou historickou "neschopností odhadu vzdálenosti a času" nemusela být zatížena ... Těsně před nosem nám odjíždí vlak do hor, ale za chvíli naštěstí jede další. Dávám si pivo v hospodě, kupujeme lístky, do Volovce - což je asi tak 50 - 60 km od Mukačeva a necelé dvě hodiny cesty - to stojí jen necelých 7 hřiven na osobu. Tak to je teprve dobrá cena, vlastně skoro zadarmo. Jedem vlakem v 18:32, máme lehátka, ale ta využít nemusíme, protože těsně před 20. hodinou jsme na místě. Stačím se ještě předtím seznámit se spolucestujícími. Starší Ukrajinec mi nabízí velký kalíšek vodky - asi tak 1 dcl - musím si ho vzít podle tradice sám ze stolu, nesmí mi ho podat. Seznamujeme se, vodka je dobrá :-) V té chvíli ale už jsme ve Volovci, a tak urychleně vystupujeme. Spěchu ale třeba nebylo, protože zde vlak stál asi 15 minut, ale tohle jsem ještě tehdy netušil, že to tak bývá skoro na každé stanici. Podle nepříliš podrobné mapy, ale přesného kompasu, se dáváme směrem za městečko do hor. Místí opilý bývalý policajt Ivan se dává s námi do řeči - kromě spousty jiných věcí nám radí, že za městečkem je stará dřevěnice, kde se dá přespat a nikdo proti tomu nebude nic mít. Po asi půlhodině další cesty, už za tmy, ji skutečně nacházíme, těsně za rozcestím a dřevěným mostkem přes místní říčku či potok. Po koupeli a hygieně uléháme ke spánku. V noci mě občas budí divné zvuky, jak se někdo nebo něco pohybuje blízko našeho stavění, jsem lehce nervózní, zvlášť když se něco neidentifikovatelného zřetelně tře o ohradu, která obepíná dřevěnici, která však nemá žádné dveře, takže jsme vydáni komukoliv napospas ... nic se nám ale neděje, ufff. :-)



DEN IV.
Úterý 23. 8. - Pokus o cestu a změna plánu

Opět celkem brzké vstávání. Příroda se taky probouzí, avšak do nepříliš pěkného dne. Již jen okolí chatky však vypadá slibně: stromy, údolíčka, pastviny, postupně procházejí kolem sběrači borůvek a hřibů. Po chvíli opouštíme naše milé nocležiště a vydáváme se nahoru, podle kompasu směrem podél říčky, stále do kopce. A okolí vypadá ještě slibněji: mechem porostlé cestičky, úžasně živě zelené loučky, jezírka, studánka, u které snídáme. Brzy přichází dosti strmé a pro nás nepříliš vytrénované turisty především na dech náročné stoupání lesem nahoru, teď již nad úrovní říčky (snad "Velikij Zvir", nebo jeho přítok). Zhruba po hodině stoupání vycházíme z úrovně lesa pod posledními duby na planinu a hned se nám otevírá úchvatný pohled na široširé pastviny a na nich stádo dobytka - krav, ale především na údolíčka zarostlá borůvčím a na nich snad desítka sběračů. Nad námi v nedohlednu zatím vrcholy planiny. Musíme stoupat nahoru, i když netušíme přesně, kudy se vydat, orientujeme se jen díky kompasu a intuici. Obloha je ale pokrytá mraky, která počínají klesat a prodírat se údolíčky. Brzy se dostáváme do mraků i my a s mraky přichází déšť. Sice nijak silný, ale nepříjemný. Snažíme se ještě chvíli stoupat, ale brzdí nás kromě mokra také nekonečná slabost pro borůvky, kterých jsou zde celé hektary, všude, kam se podíváš. Pořád a pořád je jíme, a tak postupujeme jen velmi pomalu. Déšť postupně silní a my se rozhodujeme schovat se pod strom. Balíme se taky pod pláštěnku, borůvky jíme dále, teď v sedě, stačí se jen natáhnout. Déšť neustává, a tak řešíme, co dále. Nejsme dvakrát dobře turisticky vybaveni, sice máme stan a dobré oblečení, ale obutí je spíše na nenáročné chození v dobrém terénu, prostě nemáme dobré nepromokavé pohorky. Asi po hodině a něco to vzdáváme a sestupujeme do úrovně lesa. Ještě předtím kloužeme a kloužeme přímo po borůvčí, ač neradi, museli jsme přes něj, protože jiné cesty nebylo. V botách nám čvachtá a to nevěstí nic dobrého, přinejmenším pro naše nohy. Myslíme na to, že vlak, kterým jsme přijeli do Volovce z Mukačeva, mířil až do Oděsy. Vzhledem k tomu, jak byl levný, si říkáme, že bychom tedy mohli dojet až k Černému moři a rozhodujeme se, kolik bychom byli ochotni za takovou cestu dát, říkáme si, že za těch zhruba 1000 km až 70-80 hřiven za jednoho. Taky by záleželo na tom, jak dlouho se pojede, a tak. V lese potkáváme dva mladé Plzeňáky, kteří nám říkají, že by ten vlak mohl stát tak 400 Kč, chvíli se bavíme, předáváme se kratičké zkušenosti s Poloninou a pak rychle sestupujeme dolů, zatímco oni směle míří nahoru. U studánky se dáváme do hovoru s místním sběračem brusinek, kterému rusky popisuju své zážitky a důvod proč sestupujeme dolů. Skoro až naříká, že to vzdáváme, že prý jsme si měli rozdělat oheň, usušit boty a přespat ve stanu, že zítra jistě bude nádherně a pak už i celý zbytek srpna. Rozplývá se úplně nad tím, jak je to na Polonině krásné a já mu věřím, že u moře sice může být hezky, ale jako tady v přírodě jen těžko ... po chvíli se ještě za námi vrací, aby nám dal dvě malé čokoládky a dva bonbóny, moc milý chlapík :-) Kolem 18. hodiny jsme dole na nádraží. Náš vlak jede v 19:54 a lístek do Oděsy stojí pro nás oba dohromady směšných 70 hřiven i s místenkou, v Oděse budeme dalšího dne v poledne! Dáváme si čaj, pivo a pak i kávu, vše dohromady za 4 hřivny - v místním baru u nádraží, doplňujeme zde vodu do zásoby a čekáme na vlak. Především se také konečně zouváme z promočených bot, nohy vypadají úplně otřesně, celé rozmokvané a obarvené od bot. V části vlaku, kde sedíme, jsme pouze mi dva, nad námi nikdo neleží a ani po celou cestu přes Lvov a Kyjev nepřistoupí. Děžurná našeho vagónu je starší, než byla ta včera, a o nic moc více, než o obstarání povlečení, se nestará. Jinak je také dobré podotknout, že při vydávání lístků na vlak po nás vždy chtěli pas, aby mohli napsat naše jména přímo na lístek. Ty vtipné transkipce, které jsem jim vždy diktoval: "Miňa zavut Jurij Nězgiba" :-) Do spacáků zaléháme dost brzy před půlnocí.



DEN V.
Středa 24. 8. - do Oděsy, za sluncem a k moři

Po probuzení nás nečeká nijak dobré počasí, ale čím více se blížíme k mořskému pobřeží, tím více je to lepší, postupně se z šedivé barvy stává stále více bílá a i ta se protrhává a skrze mraky prosvítá Slunce a nakonec i mraky mizí a už je jen a jen krásné slunečné modro. Okamžitě po vystoupení na oděském nádraží zažíváme milý šok, kde spousty vystupujících jsou obléhány místními "nabízeči" ubytování "v centru a u moře". Oslovila nás aspoň desítka z nich, odmítáme je, když zjišťujeme, že chtějí okolo 30 USD za noc pro dva lidi. Ještě na nádraží se ujišťujeme, že když si budeme chtít koupit lístky, budeme tak muset učinit v "predvaritělnom zale", což asi bude třeba, protože budeme chtít odjíždět v pátek, a to se dá čekat spousta zájemců. Navíc je dnes, 24.8., ukrajinský státní svátek, tak asi spousta lidí mohla odjet na svátek na prodloužený víkend "oddychať" do Oděsy. Mile mě překvapuje, že se v Oděse narozdíl od zbytku Ukrajiny, nemluví ukrajinsky ale čistě rusky, takže mohu směle využít svých maturitních znalostí a nemíchat to dohromady se slovenčinou. Abychom, zjistili, jak se dostat do centra a k moři, jdeme do zprostředkovatelny ubytování, kde je mapa, ale ujímají se nás místní "babušky" a říkají nám, že ve stanu se zde spát nedá a že se dá sehnat ubytování v Oděse za 10 USD pro dva na noc. To už je dobrá cena, a tak si necháme ubytování za 4,5 hřivny zprostředkovat. Nakonec souhlasíme i s vyšší cenou - 120 hřiven za dvě noci pro dva, ale v centru a kousek od moře. Mladá děvočka se nás ujímá a už míříme tramvají české výroby 4 zastávky k našemu novému přechodnému bydlišti. Holka, který končí vysokou ekonomickou a pomáhá v byru mámě, mi vysvětluje, že se zde mluví rusky proto, že Oděsu stavěli samí cizinci přes Italy, Francouze a Rusy a navíc je to (donedávna ruské) letovisko, takže to tak nějak zůstalo ruské. Prý se zde i ve škole učí povinně nějakou dobu ukrajinsky, ale nějak se to nedaří, aby zde lidi uměli ukrajinsky. Radši se dále neptám, ač mi připadne divné, aby někdo neuměl úřední řeč své země ... asi by na vysvětlení této záhady mé ruské znalosti a schopnosti nestačily. :-) Bytná nás brzy nachází a my se ubytováváme na ulici Lindersona 15 v celkem příjemném pokoji se záchodem, umyvadlem a sprchou. Po chvíli oddychu míříme na pláž, kam je to jen kousek, fotíme však nejdříve pionýry držící stráž u pomníku neznámým námořníkům, Černé moře a přístav. Pak si dávám pivo za 3 hřivny a pak už brzy skáčeme do moře, plaveme v příjemně teplé a jen lehce slané vodě. Průzračná čistota mořské vody, jako znám třeba z Chorvatska, zde neexistuje, ale to nevadí, jsme u moře, a v teple! I když se včera pomalu začalo i ve Volovci vyčasovat, nevěřím, že by tam mohlo být až tak krásně, a to celý den, zvláště, když dostávám z doma zprávy, že jsou tam záplavy... Po návratu a sprše v našem pokoji, vyrážíme na noční prohlídku Oděsy, která má mít až 2 milióny obyvatel. Všechny ulice vypadají na první pohled dost podobně, bulváry, pěkné (secesní nebo klasicistní?) baráky tak o typicky třech patrech s nádhernými balkóny. Všude je velký ruch, stále jezdí místní doprava, kromě tramvají hlavně maršruty, které zastavují na mávnutí - to je skvělá věc, kolikrát mi v Brně nebo v Praze ujel bus těsně před nosem, to se tady nestane ... Sednout si někam ale moc nešlo, a to i proto, že v zdánlivě normální hospodě, byly na Ukrajinu a i pro nás dost vysoké ceny, pivo třeba z 9 hřiven a jídla začínala na 20 hřivnách. Kupujeme si ale sýr, oplatky a zmrzlinu, to je tady levné. Někdy po 22. hodině se vracíme domů a unaveni brzy usínáme.



DEN VI.
Čtvrtek 25. 8. - u Černého moře

Vstali jsme hodně pozdě, asi přece jen projevila únava z nočního přesunu po nezdařeném výstupu do hor. Procházka po Oděse, stále nové a nové bulváry, takřka totožné, už nás to začíná zmáhat. Nikde přímý náznak centra, náměstí, nebo něčeho podobného. Jdeme na nádraží, abychom si objednali lístky na zítřek. Nejprve skoro hodinu čekáme v jedné frontě. Vyřizování každého jednotlivce trvá paním za okýnkem nečekaně dlouho, zabývají se tam bůhví čím. Jelikož jsem se "trefili" do přestávky na oběd - a něco jako systém lístků s pořadím je i pro takové moderní město jako Oděsa něco zatím v budoucnu vzdáleně tušeného - musíme do jiné fronty, znovu od začátku. Tam se asi po 40 minutách dostáváme na řadu. Ptám se paní na lístky na pátek do Užgorodu, ale odpovědí mi je, že lístky na pátek, ani na sobotu nejsou. Jaksi zaražen se ptám na něco, už nevím co, dále a paní najednou mění tón a říká, ať zítra přesně v 14:50 přijdu přímo za ní, a že nás odbaví a že asi odjedeme. Nemám sílu ptát se proč je to tak, a jak to, že když dnes lístky nejsou, zítra asi budou, beru to prostě jako fakt. Začínám chápat, jak to v bývalých zemí SSSR dříve fungovalo a často ještě funguje ... Jdeme se projít dále do města. Vybírám pro jistotu další prachy, tentokrát z bankomatu přímo dolary. Především se pohybujeme v okolí Puškinova bulváru, zastavujeme se na teplou obědovečeři v místí restauraci "Sherlock Holmes" na Buninově ulici - dáváme si alespoň podle jídelního lístku ukrajinské speciality - boršč (9 hřiven) a obalovaný květák (12 hřiven) v sýrové omáčce za celkem rozumnou cenu, ale bez pití, to stálo skoro stejně jako samotné jídlo ... Procházíme dále směrem k východní části centra k Ševčenkovu parku. Posedáváme, odpočíváme, pak opět na pláž, kde popíjíme pivo, povídáme a koukáme na široširé moře. Dáváme si další, v Oděse pro nás tak oblíbený hot-dog v "lavaše" - zabalený v placce - já vždy bez párku - "sosiska", jen se zeleninou a bramborama, tedy hranolkama. Pak jen na skok domů a pak zase na pláž užít si nočního koupání. Bylo celkem chladno, ale moře bylo tak příjemné, že nám to pak ani nepřipadlo. Začínají vyhrávat místní přímořské kluby, docela slušná dance muzika, dostávám chuť si zatancovat. Plánujeme ještě další noční procházku, ale ta nakonec padá, místo ní tedy padají naše víčka a my ke spánku se ukládáme. :-)



DEN VII.
Pátek 26. 8. - loučení s Oděsou a cesta zpět

Nemáme moc času, proto dnešní, poslední den v Oděse, vstáváme vskutku brzy. Ptáme se našeho hostitele na nějakou galerii moderního umění. Ukazuje nám na mapce všemožná muzea, Puškinovo, obránců Oděsy, archeologické, Východního a Západního umění ... o skutečné galerii moderního umění neví. Zkusíme proto sami štěstí a již známou cestou se vydáváme do centra. Tentokrát se nám daří najít skutečné centrum, náměstí s nádherně opraveným divadlem, oděsskou dominantou, která byla například vyobrazená na záclonkách našeho vlaku. Nacházíme všechna ta muzea, o kterých mluvil pan domácí a která máme v mapě, ale skutečně nic, co bychom chtěli vidět. Navíc jsem si za celou dobu našeho chození v centru nevšiml žádného kina, jen nějakého kinematografického institutu na Francouzském bulváru s pamětní deskou na Dovženka. Ostatně pamětní desky jsou skoro na každém druhém baráku. Zřejmě tu žilo strašně moc slavných lidí ... ehmm ... nebo zde prostě mají rádi pamětní desky? :-) Taky asi mají rádi zvířata - kočky a psi se zde volně potulují, leží na oknech a podél cest, všechna ta zvířata tak nějak odpočívají a působí velice klidně, až znuděně. V centru to tepe životem, normální evropská metropole - už zde na mě nedýchá skoro nic "exsovětského", všude reklamy a obchody těch nejznámějších světových značek, především mobilním operátorům se zde daří, řekl bych. Vzhledem k tomu, že jsme se v centru zdrželi nějak déle, než jsme chtěli, pomalu se šineme domů. Oba jsme strašně unavení, ještě netušíme proč. Za chvíli však pochopíme, protože jen pár chvil poté, co jsme se vrátili pod střechu, začal silný liják - jo, změna tlaku byla příčinou naší únavy ... :-) Balíme se, domlouváme se s majitelem, že kdybychom náhodou dnes neodjeli, tak se můžeme k nim vrátit a zaplatit si případně další noc nebo noci. Přesně v 14:50 jdeme přímo k okénku č. 7 v "predvaritělnom zale". Po chvíli se dostanu ke slovu a paní za okénkem nám skutečně říká, že lístky jsou. Cena nás však lehce šokuje - čekali jsem o nco více, než to bylo z Volovce, ale maximálně 80-90 hřiven - paní ale po nás chce celých 134 hřiven. Netušíme nejprve, jak to že je cena skoro 2x vyšší, než když jsme jeli sem, ale pak se dozvídáme, že tentokrát pojedeme v coupé, a to je asi dražší, navíc nám dala nějaké pojištění. Nemám sílu se ptát a urychleně běžím vyměnit další potřebné hřivny, kterých jsem ani tolik, abychom rovnou zaplatili jízdenky, neměl. U okýnka potkáváme další dva Čechy. Rusky neumí, a tak mají problémy, jsou už v Oděse o dva dny déle, než by chtěli. Pravda, jinak než rusky, se zde člověk nedomluví. Ještě lehce anglicky konverzujemes jedním Portugalcem, který ale naštěstí má všecky potřebné údaje pro cestu do Rumunska napsané někým ochotným v ruštině. Máme lístky, hurá, můžeme domů! Máme taky ještě dvě hodiny času do odjezdu vlaku. Nakoupíme něco málo jídla a pití, což ale byl trochu problém, protože obchody s běžnými potravinami se zde vyskytují značně nepravidelně. Jídlo se dá spíše koupit někde ve stánku, ale to jsou jen nejrůznější pirohy a jiné dobroty, nebo zelenina a ovoce ... V 17:00 odjíždíme. V coupé s námi jede mladá holka, která vystupuje ve Lvově, a pak míří na dva roky do Čech, pak ještě jedna paní jede do Mukačeva - ony se baví spolu a my spolu, nevadíme si, nekamarádíme se :-) ... Spát se jde hodně brzy.



DEN VIII.
Sobota 27. 8. - přechod hranic a konečně domů, do Brna

V noci se probouzím, není mi dobře, asi ten poslední hot-dog byl trochu nemocný, nebo co, a já to teď trapně převzal po něm. Paralen mi ale přece jen pomohl a já pak po nějaké době převalování na horní posteli přece jen usnul. Ráno se mi vůbec nechce z pelechu, ale po 9. hodině přece jen vylezu. Lenka je už vzhůru. Bavíme se, něco málo snídáme. Paní jedoucí do Mukačeva spí až skoro do 10:30, kdy jsme tam dorazili. My pokračujeme dále přes Čop do Užgorodu. Těsně po poledni dorážíme do naší cílové stanice. Jen jsme se přesvědčili, že žádný vlak na Slovensko nám nejede. Vyrážíme do centra města po Mukačevské ulici, kde si za poslední 4 hřivny kupujeme dvě dobré zmrzliny s názvem "Stop narkotikům" s mákem a sezamovými semínky ;-), za řekou si bereme taxi, která nás za 5 hřiven bere až na hranice. Takto jsem musel tedy vyměnit dalších 10 USD. Tím mi ale zbylo 45 hřiven, a tak nakupuju na hranicích 3 půllitry ukrajinské kořalky. Prodavač je vystavené neměl, ale na můj dotaz je donesl. Musel jsem je pak skrývat, když přišel nový zákazník - tuším tedy, že asi neměl licenci na prodej alkoholu, nebo to nějak pašuje? Co já vím ... Za ty tři láhve jsem dal 22 hřiven, tedy něco těsně kolem 100 Kč - pozn. po návratu jsme láhev otevřeli a zjistili, že jde o docela příjemnou jemnou vodku :-) - Pak už přes hranice, což byla anabáze. Nejprve nám voják dal lístek, kam napsal azbukou naše příjmení, z pasu ten ubožák nebyl schopen ani vyčíst, jaké že moje příjmení je, kdybych mu to neřekl, nevím, co by dělal ... pak nám na ten lístek u dalšího okýnka dali razítko a u dalšího okýnka nás - jako pěší - rázná policajtka "sovětského mocenského" kalibru poslala sednout si na lavičku a čekat. Už nás tam bylo po čtvrthodině asi 20 pěších, když konečně došly posily a nám dali výstupní razítko na ten lístek i do pasu. Pak se šlo směrem k dalším "uniformovaným blbcům", ale ti v době, kdy jsme s Lenkou procházeli kolem jejich stanoviště, někam poodešli. Když jsme tedy šli dále, najednou na nás arogantně volají, ať se vrátíme. Lenka drsně na ně, ať jdou oni za náma, nicméně, my přece jen za něma, a oni na nás idiotsky, "cože nevidíme uniformu?", my na to, že nebyli na svém místě, takže jsme šli, a že je to jejich problém ..., více drsní jsme ale nebyli. Odevzdali jsem jim lístky, které jsou fakt úplně na nic, snad jen k evidenci prošlých pěších, a pak už konečně k civilizované slovenské kontrole, kde musíme jen otevřít batoh, abychom prokázali, že vlastně nic nepašujeme. Poté už konečně z hraničního prostoru ven. Celé nám to ale trvalo jen necelou půlhodinu. Auta, které přijela na hranici ve stejnou chvíli jako my, čekala na celé odbavení ještě asi o hodinu déle... Dali jsme si v restauraci hned za hranicema teplé jídlo, pivo a kafe, a šli na stopa. Jak ale hranicema projíždělo jen minimum aut a ještě strašně pomalu, trvalo nám to více než hodinu, než nás vzali jedni lidi, které jsem předtím zadarmo (protože sám jsem zaplatil 5 Sk z vstup a podržel jim dveře) pustil na záchod - takže jen pro tento dobrý skutek :-) -, a to jen asi 15 km do Sobranců. Mají rodinu v Brně. Stejně tak mají rodinu v Brně další starší lidi, co nás asi po 20 minutách čekání vzali do Michalovců. Společně jsme ještě probrali politickou a ekonomickou situaci u nás a u nich a pak jsme čekali na výpadovce směrem na Košice. Nečekali jsme dlouho, ale právě jel bus do Košic, tak jsme podlehli jistotě cesty a jeli s ním. Hned jsem však nadával, protože těch 56 km stálo pro dva lidi s batohama 178 Sk, navíc se ten bus táhl ten kousek hodinu a čtvrt! V Košicích na hlavním autobusovém nádraží jsme zjistili, že za pár minut v 18:30 jede bus až do Prahy, samozřejmě přes Brno. Lence dali ještě studentskou slevu, takže nás to stálo pro oba jen 460 Kč. Sice to bylo dalších skoro 9 hodin cesty, ale protože pro cestu zpět už nebyla skoro žádná "stopovací motivace", příliš jsme neváhali a vyjeli do Brna tímto rychlobusem. Museli jsme zkouknout filmy S tebou mě baví svět a Slunce, seno a jahody, protože jsme seděli přímo před televizí. Erotický film nechali běžet asi jen 5 minut, než si uvědomili, cože to pouštějí. :-) Zbytek cesty potom uběhl docela rychle a těsně po 3. hodině ranní jsme dorazili konečně domů do Brna. Ještě chvíle "stepování v nonstopu" vyplněná čekáním na rozjezd a pak už konečně po 4. hodině možnost zalézt do vlastní postele.

Pozn. celkové výdaje na osobu na tento týdenní pobyt na Ukrajině vyšly se vším všudy na zhruba 1700 Kč. A to jsme jistě mohli být i skromnější :-)